SVETSKÉ LISTY home page SECULAR LETTERS
O nás Klerikalizmus Rôzne Názory ENGLISH 
Múdrosť a tolerancia sú dve najdôležitejšie cesty k slobode
 
 
 
Pohľadom poslankyne EP

Žena ve světle náboženství
(Výber z knihy Pánové prominou...)


[6. 1. 08]

Věra Flasarová

Všechna velká náboženství, která ovlivnila evropskou kulturu, jsou vůči ženě přinejmenším netaktní. Alespoň tak to vnímáme z pohledu naší kultury a na prahu 21. století. Náš moderní zvyk vždy v případě každé intolerance vůči ženám citovat Korán a poukazovat na islám a jeho tradice je nespravedlivý a svědčí o tom, že si neumíme zamést před vlastním prahem.

Naopak katolická církev stále, i v době Jana Pavla II. a Benedikta XVI., považuje udržování tradičních norem týkajících se pohlaví za „Maginotovu linii křesťanské morálky“. „La sexualité constitue un bastion de résistance au monde modeme, une ligne Maginot de la morale chrétienne, voire du sacré.“ (Perrot).

Podle křesťanství je panenství nejvyšší hodnotou ženy. Panna Marie stojí v opozici vůči Máří Madaléně. „Počala, aniž zhřešila,“ jak prohlásil v roce 1854 papež Pius IX. „Počala bez muže, za pomoci Ducha Svatého.“ Podle tehdejší morálky náleží panenství ženy muži, který ji pojme za choť. Obřad svatební noci byl až do konce 17. století také v Evropě veřejnou záležitostí. Novomanželé do tě doby byli nuceni o svatební noci strpět asistenci příbuzných. Minimálně bezprostředně před aktem. Později se uplatnilo pravidlo poskytovat příbuzenstvu a sousedům alespoň důkaz o počestnosti nevěsty v podobě vyvěšeného prostěradla a tchán s tchyní se zvolna vytráceli coby účastníci obřadu alkovny. Zvyk věšet prostěradlo jako důkaz počestnosti nevěsty se dosud lokálně zachovává v oblasti jiného náboženství, islámu, v severní Africe, v oblasti Maghrebu, a mimo jiné ukazuje na to, že se náboženství v mnoha oblastech od sebe tak zásadně neliší. jak si namlouvají různi radikalové.

I když křestanský středověk nebyl nakloněn k poskytnutí jakýchkoliv občanských práv ženě a uznával právo muže vládnout ve svém domě nad všemi příslušníky pevnou rukou, ani on nedokázal být nevšímavý k ženám, které se nějakým způsobem dokázaly prosadit. Obecně neposkytoval ženám vzdělání, ale to nebylo v té době ani silnou vlastností mužů. Dvorská kurtoazie přiznávala ženě roli inspirátorky a dvornost se stávala ve vyšších kruzích módou. To ale často nebránilo mužům panského či dokonce královského rodu zavírat své ženy do věží či hladomoren. Známý je příklad anglického krále Jindřicha II., který královnu pouštěl z Toweru jen na Vánoce. Anglie vůbec dodala celou řadu příkladů poměrně necitlivého chování králů vůči svým vznešeným chotím. Jindřicha VIII. snad ani připomínat nebudeme, i když vedle popravování manželek holdoval i bohulibější činnosti, skladal hudbu.

Také české dějiny znají příklady tvrdého zacházení mužů se ženami. Jan Lucemburský věznil svou ženu Elišku Přemyslovnu a jeho syn Karel IV. odmítal vpustit ženu na svůj hrad Karlštejn. Když se ovšem na tyto dva příklady podíváme z pozitivního hlediska, pak nám neujde, že už v rozdílu pouhých dvou generací vidíme pokrok směrem ke změkčení metod.

Vnímáme-li prostředí islámské kultury jako to, které nerespektuje práva žen, dopouštíme se jisté nepřesnosti dané úhlem pohledu a připusťme i jistou neschopnost vžít se do uvažování lidí jiné kulturní tradice. Takováto mezikulturní nedorozuměnĺ bývají zdrojem nejrůznějších tragedií včetně válek. Pokusme se proto o přesnější interpretaci toho, jak ženy a jejich postavení ve společnosti vnímá onen námi kritizovaný islám. A nezapomeňme zejména na vlastní práh našeho křesťanského a antického dědictví. Mysleme na svatého Františka z Assisi. který byl pokládán za podivína, neboť přiznával duši nejen ženě ale i zvířatům. Pochybovat o tom, že má žena duši, dokázalo jen křestanství.

A co tedy islám?

Postoj Koránu a prvních muslimů dosvědčuje, že žena je přinejmenším stejně tak životně důležitá jako muž, že není horší než muž, ani že nepatří k nižšímu živočišnému druhu. Kdyby se nevyskyti vliv cizích kultu, v podstatě by islám tento problém nemusel nikdy řešit. Studium tohoto problému ukazuje, že je třeba rozlišovat mezi rovností a totožností. Žena a muž si mohou být rovni, nejsou však navzájem totožní, a to je důležité si uvědomit. Při studiu islámu v jeho původní podobě nás tento terminologický dualismus okamžitě zaujme. Na rozdíl od křesťanských autorů, jakými byl například Tomáš Akvinský, islám nikdy ženu nenazývá výplodem ďáblovým, stejně tak nestaví muže na místo pána ženy. A rovněž nikdy v dějinách islámu nezazněla pochybnost o tom, zda žena má či nemá duši. Tuto disputaci známe opět ze zdrojů křestanství. A rovněž islám neobviňuje ženu z Evina prvotního hříchu. Korán zcela jasně říká, že pokoušeni byli oba, Adam i Eva.

Je zajímavé, že islám řeší rovnoprávně i praktické otázky, jakými je právo ženy na dědictví, právo na uzavírání smluv a na počátku islámu se ženy účastnily i veřejného života. Islám zavazuje muže spoustou povinností vůči ženě. V mnoha muslimských státech je dodnes povinností muže prokázat, že je schopen uživit počet žen, které má ve svém domě. Žena je finančně zabezpečena, ale nenese žádnou odpovědnost za finanční záležitosti. Pouze za výdaje na svou vlastní spotřebu. Vždy se o ni musí postarat nějaký muž. Buďto manžel, nebo bratr či syn.

Žena v islámu se dokonce těší některým výsadám, o které je ochuzen muž. Tak je například osvobozena od některých náboženských povinností.

Za diskriminační z pohledu našeho západního vidění chápeme tradice omezující chování ženy na veřejnosti. Například závoj. Podle Koránu by se žena měla zkrášlovat závojem počestnosti a zdržet se všech skutků a gest, které by mohly rozdmýchat vášeň jiných lidí než jejího zákonného manžela. Žena je nabádána, aby neukazovala své fyzické půvaby a kouzlo před cizinci. Závoj chrání její duši od slabosti, její mysl od domýšlivosti a její osobnost od demoralizace. Islám tedy, dalo by se říci, prokazuje ženě takovou pozornost a tak ji chrání, až ji omezuje, a tedy, z našeho pohledu, diskriminuje. Naše západní, evropská kultura ženě naproti tomu prokazuje tak málo pozornosti, že ji ani neomezuje, nechrání. Takto vnímá islámský svět zase naše zvyky.

Taková je tedy nauka koránu. Jaká je ale realita? V nedávné době zaujal veřejnost případ z Malajsije, která je Západem považována za jednu z nejpokrokovějších islámských zemí. Muslimka Aida Meliky Tan Abdullahová se marně dožaduje rozvodu, neboť manžel. který se oženil podruhé tajně, jí rozvod odpírá. Tato žena se tedy sama pouští do studia islámského práva, aby se domohla rozvodu. Nakonec ale u soudu vítězí. O čem tento příklad svědčí? O mnohém. Například o tom, že islámský svět v reakci na globalizaci přitvrzuje v dogmatech a dopouští se paradoxně toho, co známe z dřívější doby i z naší vlastní kultury, tedy že tato dogmata v úsilí o ortodoxii sám porušuje.

Když se Aida v Malajsii domohla rozvodu, prohlásila: Musíme náš systém zmodernizovat. Zdejší islámské rodinné právo ženám a dětem nezaručuje spravedlnost, i když je to princip Koránu.“

Islám umožňuje muslimovi vzít si až čtyři manželky a dává mu také automaticky právo na rozvod. Jestliže se chce rozvést žena a muž je proti, musí se žena soudit. Zajímavá je úvaha, proč vlastně islám poskytuje muži právo na mnohoženství? Kořeny tohoto zvyku sahají do válečnických dob původních nomádských kmenů, které přijaly islám. Časté války snižovaly ve společnosti počet mužů a žen bylo početně více. Vzhledem k tomu, že žena musela být pod ochranou některého muže, bylo mnohoženství jistou formou řešení. Zvykové právo se udrželo, i když v mnoha islámských zemích je povinností muže doložit, že je schopen všem ženám ve svém domě zajistit stejný standard, což minimálně znamená, že je schopen je uživit.

Nechci vyslovovat žádný soud nad islámským rodinným právem a nad postavením ženy v islámské rodině, neboť připouštím, že je velmi obtížné pro příslušníka jiné kultury soudit zvyky druhých. Skutečností ale je, že Evropská unie ve svém procesu rozšiřování již dosáhla hranic islámu. Mezi čekatelskými zeměmi připravenými na vstup do EU jsou například Bulharsko a Rumunsko. Země sice pravoslavné kultury, tedy křesťanské, nicméně v minulosti silně ovlivněné islámem. Hlavním problémem z toho pohledu bude také případná integrace Turecka, které je převážně islámskou zemí, a dokonce zemí, o které soudí Samuel Huntington, že stojí před dilematem, zda vstoupit jako outsider do Evropské unie, nebo se ujmout role středové mocnosti islámského světa a pokusit se o jeho znovusjednocení, jak tomu bývalo v časech Osmanské říše.

Připomínám zde pouze fakt, že islám chápe postavení ženy jinak než naše kultura vycházející z antických, židovských a křesťanských tradic. Jinak znamená jinak a neobsahuje to hodnotící aspekt. Pokud ale bude například Turecko chtít vstoupit do Evropké unie, bude se muset vypořádat s některými problémy, které souvisejí s islámskou tradicí. Evropská unie se bude muset sice naučit polykulturnosti a nespoléhat se na to, že se všechny země přizpůsobí jejímu západnímu jádru, nelze ale očekávat, že se naopak toto západní jádro přizpůsobí nováčkům přicházejícím z oblastí pravoslaví nebo dokonce islámu.

Výber: PROMETHEUS


Info


Věra Flasarová

Věra Flasarová, poslankyňa Európskeho parlamentu

Z láskavým súhlasom pani poslankyne uverejňujeme výber z jej knihy Pánové prominou. Kto má záujem môže si prečítať celú knihu. v češtine alebo v angličtine.

Viac informácii o aktivitách pani poslankyne V. Flasarovej nájdete na jej internetovej stránke www.flasarova.cz.


Copyright © 2000—2008 Spoločnosť PROMETHEUS, Gunduličova 12, 811 05 Bratislava Bankový účet: vo VÚB č. 2373806858 / 0200
Adresa elektronickej pošty:
humanist@pobox.sk