SVETSKÉ LISTY home page SECULAR LETTERS
O nás Klerikalizmus Rôzne Názory ENGLISH 
Múdrosť a tolerancia sú dve najdôležitejšie cesty k slobode
 
 
 
Prevzali sme od iných
Jak jsem přestal věřit na zázraky

[17. 2. 08]

Gandalf Šedý

Ne že bych byl celý život k zázrakům skeptický, vždyť v dětství se jimi maminčiny pohádky i výklady biblické dějepravy pana katechety jen hemžily a kvůli své pobožné babičce jsem v sázavském kostele jako malý ministrant při jejich konání též asistoval. S kamarádem jsme se dokonce zázraku proměny hostie a vína v tělo a krev Páně pokoušeli přijít na kloub, avšak výsledek byl rozpačitý, neboť v chuti oplatky snědené potají v zákristii a té z rukou kněze při svatém přijímání jsme nenacházeli žádného rozdílu. Horší to asi bylo s chutí mešního vína, jež jsme svatokrádežně upíjeli a dolévali vodou, takže pan farář se při mši podivně ošklíbal. O existenci zázraků jsme však nepochybovali, neboť už to byl zázrak, že nás za takovou lumpárnu neztrestal pánbíček mečem plamenným. Navíc jsme soutěžili, kdo bude mít ke svaté zpovědi více hříchů. Silní duchové je vymýšleli, slabší opisovali a posléze vznikl i vzorový seznam včetně sazebníku trestů, tedy počtu otčenášů, které zpovědník za trest asi napaří. Byl sestaven dle Desatera a obsahoval vše krom nevíry v jednoho Boha, zabití, sesmilnění a přikázání závěrečných, neboť nebylo jasné, o co žádat manželku bližního svého a statku jeho. Pastýři naší vcelku zbožné diecéze jsme tudíž bohapustě lhali, ač to byl milý bělovlasý pán a měl nás rád. Svědomí nás příliš netížilo, protože jsme již jako sedmiletí kluci prokoukli to absolutně největší tajemství dospělých, totiž že nejsou nejenom vševědoucí a neomylní, ale dokonce ani pravdomluvní!

V jiném kostele méně příjemný farář za války z kazatelny svolával trest boží na židy a bolševiky, po válce totéž žádal pro Němce a pár let poté měl Bůh zatratit imperialisty a válečné štváče, aniž kazatel bral v potaz, že věřícím slouží paměť dobře a dětem výtečně!

Mou hlavou se pochyby ohledně pravdy a lži honily již dříve, když jsem co hošík sotva pětiletý zjistil, že za humny nečíhá na zlobivé děti Nemodlík a v hůrce nad vsí neobchází navečer strašidlo Krvavé koleno, nýbrž se tam, podle náhodně zaslechnutého hovoru dvou babek, chodívá mrouskat sousedka Božka s jedním nemravou z Divišova a je to zázrak, že ten pitomec Lojza věří víc jejím lžím než svým blbým očím a nepřerazil o ni rozporku!

Zázraky v té době měly různou podobu a moje maminka za ty největší považovala fakt, že mě nic nepřejelo při zkracování cesty do školy tunelem, kudy svištěly vlaky a též že mě netrefila kulka z vlaku obrněného, po němž jsme shůry metali kamením!

Nicméně kolem jedenáctého roku svého věku jsem ke všem obecně známým zázrakům pojal nedůvěru a panu faráři odmítl kašpaření v komži, což babičku sice mrzelo, avšak maminka to kvitovala spíše s potěšením, neboť byla po svém otci k církvi skeptická. Ostatně, dědeček Vincenc neměl flanďáky v lásce z osobních důvodů. Za první světové války se na italské frontě dostal do konfliktu s rakouským oficírem, který mlátil unaveného koně; děda se chudáka šimla trochu zastal a obdržel šleh bičíkem a pohanu: "Du tschechische Schweine!" Oficírovi způsobil otřes mozku, za což šel před polní soud a když se do věci vložil feldkurát s poukazem na šlechtický původ inzultovaného, odsoudili dědu k trestu smrti. Navíc si přitížil odmítnutím poslední svátosti a hlasitým prokletím soudu, kompánie i celé prašivé války, pročež poprava měla být vykonána již na druhý den ráno a místo kulky se namáčel provaz! Avšak večer přijela z Vídně nákupčí komise, žádající si dědu, v armádních spisech vedeného jako výtečného znalce koní, takže výkon dostal odklad a děda odplul z Benátek do Turecka vybírat zvířata, na poli válečném též k smrti odsouzená. Jenže strašné kletby nevyzněly naplano, neboť mezitím kompánie padla do posledního muže a shořely štábní papíry, takže se exekuce nekonala a čacký voják sběhl pro jistotu k Talijánům. Domů se vrátil až půldruhého roku po válce z Indie a jak tvrdil, s botama od sněhu. Ačkoliv mohl přežití a celou anabázi považovat za hodně veliký zázrak, ještě víc se zatvrdil a namísto tehdy obvyklého pomáhejpánbu provokativně zdravil sousedy nazdar! Moje maminka pak tímto pozdravem velice dopalovala jednoho pobožného strejce, který na její nazdar divoce vykřikoval nasral!

Kolem třináctého roku svého věku jsem onemocněl zápalem lýtek a tehdy definitivně skončila má víra v jakékoliv transcendentno, neboť za jediný zázrak jsem začal považovat dívky, donedávna přezíravě nazývané holkami, neboť tato stvoření se nehodila pro válečné hry a prohánění mičudy.

Vše umocnila událost v sousední vsi, kam mne vyslala babička s jalůvkou Stračenou, postiženou běháním. Ženich byl však býk nadbytečně vášnivý, prvnička Stračena zjankovatěla a vlekla mě na oprati potupně návsí ku veřejnému posměchu, aniž by mně, přespolnímu, přišel někdo na pomoc. Splašená bestie se zběsile řítila do ohybu cesty, kudy se džbánkem od studánky Habrovky přicházela nebezpečí netušící neznámá dívka, krásná jako růže sáronská, rozkvetlá na úsvitě. A tehdy se ve mně probudil muž, který z prachu cesty vyskočil na nohy a nebývalou silou strhl jankovité zvíře stranou, takže zázrak světlem oděný bez úhony prošel kolem s náznakem lehkého pousmání. Já strměl ve škarpě jako solný sloup, vyjevený a špinavý kluk v teplácích s vytahanými koleny, jemuž bylo jasné, že milost úsměvu, pro nějž by byl schopen hrdinských činů, nepatřila jemu, nýbrž Stračeně.

Dívka zvolna kráčela dál k návsi a já kvapil s dobytčetem za ní. Do prachu cesty z plného džbánku padaly kapky vody jako vzácné perly, jež jsem toužil sesbírávat v jejích stopách, nicméně jsem ji dohnal a se srdcem na dlani chtěl trapnou příhodu vysvětlit. Bohužel, pohlédla na mne útrpně a zrychlila krok, aby vzápětí věnovala nejenom zářivý úsměv, ale i lehké pohlazení po vlasech místnímu mešuge, Frantovi Blažků, troubovi, neschopnému srozumitelné řeči, který byl na vyznamenání tolik pyšný, že na mne dokonce drze pozvedl hůl! Dostalo se mi tak před svědky dalšího veřejného ponížení ve chvíli, kdy jsem se naráz zamiloval první horoucí láskou, jež nemohla být opětována.

Tehdy jsem si uvědomil svou ubohost nejubožejší, neboť příběh s pitomcem, smýkaným splašenou krávou, který se pokusil dolézat za slečnou Rybářovou z Prahy, se záhy rozkřikl, takže jsem se pro samou ostudu v té vsi raději neukazoval, ačkoliv jsem si velice přál alespoň zahlédnout objekt své touhy, pro nějž jsem popsal celý sešit naivními veršíky. Časem jsem ale posměváčkům naznačil, že na ně také ledacos vím, takže zmlkli a já mohl znovu pozvednout hrdě čelo, avšak u ní jsem dosáhl nanejvýš lehkého pousmání, které mne blažilo i soužilo zároveň nejméně do šestnácti, než jsem jako papír znovu vzplál pro jiný zázrak.

Ačkoliv jsem tehdy již nenosil vytahané tepláky a nikterak nebyl vláčen ku posměchu, přesto jsem se k novému idolu přibližoval velice obezřetně a s pokorou. Do zázraku lásky se mi počal plést rozum, nutící bláznivé srdce patřičně krotit, takže z původních krásných snů se mi v životě nakonec naplnilo pramálo. Stále jsem hledal něco z dívenky, nesoucí orosený džbánek od zázračné studánky Habrovky, která mi nechtíc udělila první bolestnou lekci a z níž se časem vyklubala herečka Jana Rybářová, slavná jako Anička posedlá, stvoření všestranně nádherné, jemuž se bohužel horoucí láska stala tragickým osudem.

Pouhá vzpomínka na ni je dosud bolestná! Navzdory krátkému životu, podobnému letu zářivému meteoru, zůstává pro mne ženou, jakých se rodí jen pár za století a mnoha současným celebritám, hvězdám šoubyznysu, se opovažuji vzkázat: Ona byla opravdový zázrak a vy, chudinky, plačte, neboť se jí nejen nepodobáte, ale v ničem nesaháte ani po kotníky, ač sebevíce kroutíte zadky, při každé příležitosti se veřejně obnažujete a ostouzíte dobré jméno svých rodičů skandály! To ona nečinila nejenom proto, že tenkrát nebyla tak nemravná doba, ale díky své vnitřní kráse, která zářila a pronikala z každého jejího pohledu a nesmělého úsměvu. Láska jí nebyla jen vrcholným štěstím, ale nesla ji i jako zraňující trnovou korunu. Obávám se, že v dnešním nelítostném světě, kde vznešené lidské city a touhy, dokonce i odhalování vlastního nitra se stalo pouhým výnosným byznysem, by ona jaksi neměla co pohledávat. Nemáte také podobný pocit, přátelé? Ale obraťme raději list.

Ačkoliv jsem již v mládí propadl skepsi a po celý život žádným zázrakům nevěřil, začínám nyní na stará kolena přece jen trochu váhat, neexistuje-li opravdu cosi záhadného mezi nebem nebo spíš peklem a zemí z kategorie zázraků, totiž jakýsi vyšší trest za naše konání, kdy jsme velmi ledabyle promarnili většinu svých krásných snů o životě a lepší budoucnosti.

První sen byl o vítězném konci války, kterou za nás však vybojovali jiní, bohužel jejich dočasné pragmatické spojenectví poté skončilo, neboť nebylo vytvořeno ad honores, nýbrž ad hoc.

Druhý sen byl o životě ve spravedlivém beztřídním světě, v němž všichni všechněm všechno dáme a všichni všechno budem mít dohromady. Neubránili jsme se však nejenom nepravostem, ale ani touze mnohých mít víc, neboť i my sami jsme chtěli mít víc!

Další sladký sen, ten o lidské tváři, byl velice naivní a od počátku nereálný, neboť na jeho uskutečnění neměl žádný z mocenských pólů bipolárního světa nejmenší zájem, takže jsme po první studené sprše nechali vládnout tlupu líných vypasených kocourů, kteří nás přivedli až k vycinkání snu čtvrtého, přinášejícího prý dialog, spravedlnost, pravdu, lásku, obecnou prosperitu, zákonnost, demokracii a humanitu.    Výsledkem je nabubřelý monolog moci, lež a nenávist, nedostupnost zákona pro nemajetné a beztrestnost pro majetné, trvalé bohatnutí hrstky všeho schopných a úměrně se prohlubující bída pro ostatní. Humanita explodovala v humanitním bombardování v duchu filozofie aspiranta Nobelovy cenu za mír, demokracie se transformovala v demokratůru, skuteční humanisté jsou satanizováni, četné války kvůli surovinovým zdrojům bezostyšně vedeny z falešných důvodů bez vypovězení a většina celosvětových dohod a konvencí změněna v bezcenné cáry papíru.

Snad z kocoviny začínají s bolavou hlavou procitat Rusové, národ obětavý a znovu trpící, avšak našinci si pořád klidně utahují opasky a trpělivě čekají na zázrak blahobytu, jejž naděluje EU a hodný strýček Sam.

Ale dál úplně nevážně: Vypadá to, že po dlouhém čase budeme opět pupkem světa, neboť právě u nás přichází na svět nový Mesiáš, pro něhož bude maličkostí nejen měnit vodu ve víno, ale dokonce nás lehce zbavovat problematických a nepohodlných!

Již prvními činy se velký Guru nové doby proslavil, neboť vytáhnout z kapsy půlmilionek a nevědět, odkud se tam vzal je výkon nevšední. Avšak ušetřit z dávek v nezaměstnanosti milionků tři a půl, to již zaručeně patří mezi superzázraky! Takové činy může konat jen jedinec nadaný mocí vyšší, jehož nutno chránit co budoucí spásu státní pokladny! Až vyschnou zdroje příjmů, neboť všechno, ale opravdu všecičko bude již dočista zprivatizováno, mohl by v trezorech České národní banky proměnit zbylých pár šupů v biliony, aniž by někdo zkoumal příčiny takového zázraku! A pokud by se o to nějaký horlivec pokusil, budiž patřičně potrestán!

Bohužel, budoucí spasitel eráru, místo podávání důkazů o původu svých peněz jen vysvětlující, není nikomu z nás ochoten vysvětlit své know-how, kterak si ze sociálních dávek, běžného platu či penze našetřit miliony, aniž bychom ovšem byli členy komisí přidělujících obecní byty, či dokonce starosty měst s právem udělovat realitkám exkluzivitu k prodeji obecních domů! Bez toho by se zázraky milionových úspor sotva zdařily a nejapné vysvětlování, kterak jsme k penězům přišli, třeba že nám je někdo dal, by bylo předmětem obecného posměchu, jemuž by se chechtali i obecní blbové! Ledaže by se na vládnoucí soukmenovce čili souvlky cosi vědělo! Pak by šlo při jisté míře drzosti drápat se oknem zpět k teplým křesílkům na výhodné posty, z nichž bylo předtím pro samou ostudu nutno dveřmi odejít a státní moc by s protaženou hubou sklapla.

Ostatně v tomto národě se vždy nachází dost mešuge, ochotných nejenom uvěřit, ale dokonce i žádat něčí svatořečení či alespoň blahoslavení, takže jurodivému by časem mohl být zasvěcen třeba na Zličíně či Černém Mostě podobný kostelík, jako byl loni, ve snaze legalizovat novodobé zázraky, postaven za sto osmnáct milionů u stanice metra Háje, ačkoliv stavba sama rozhodně žádným architektonickým zázrakem není, ale neberte to, když je to tak levné!

Takže konstatuji, že moje celoživotní skepse k jakýmkoliv zázrakům s výjimkou zázraku lásky je naprosto na místě a soudím, že je nanejvýš načase, aby lidé konečně přestali věřit lžím politiků a začali věřit svým blbým očím, jinak nás dějiny všechny zařadí mezi politováníhodné mešuge.

Taky by nebylo na škodu přetáhnout lháře a podvodníky po hřbetě rozporkou, a škoda každé rány, která vedle padne!


INFO

Ponúkame vám v origináli
(veríme, že návštevníkom našej stránky čeština nerobí problémy)
zamyslenie vhodné aj pre nášho Slovenského človiečika.

Prevzali sme z týždenníka Obrys Kmen. a vrelo odporúčame navštíviť túto sympatickú internetovú stránku.


Copyright © 2000—2008 Spoločnosť PROMETHEUS, Gunduličova 12, 811 05 Bratislava Bankový účet: vo VÚB č. 2373806858 / 0200
Adresa elektronickej pošty:
humanist@pobox.sk