SVETSKÉ LISTY home page SECULAR LETTERS
O nás Klerikalizmus Rôzne Názory ENGLISH 
Múdrosť a tolerancia sú dve najdôležitejšie cesty k slobode
 
 
 
Prečítali sme u iných

Houževnatost pověr


Jaromír Juna

Mnohokrát jsem se těšil na to, jak v televizní debatě dostanou na frak zastánci nejrůznějších pověr (duchaři, psychotronici, patogenní zonaři, léčitelé, homeopatičtí lékaři atd.), proti nimž vystupovali vzdělaní skeptikové, lidé z profese zvyklí na střízlivé a ověřované myšlení. Triumf střízlivého myšlení se nikdy nedostavil. Naposled se tak stalo v televizním programu „Na hraně“, který rád sleduji. Byli tam pozváni homeopatka a astrolog a z druhé fronty našinci dr. Grygar a prof. Heřt. Triumf vědeckého myšlení se opět nekonal. Nikoliv ovšem špatnou argumentací našinců. Spíše bych řekl pro celkovou atmosféru, pro spíše pocitové než racionální myšlení, v naší společnosti silně rozšířené. Astrolog např. na konstatování, že své disciplíně věří, opakovaně protestoval a tvrdil, že jí nevěří, protože on ví, že je správná.

Chtěl bych se zde zmínit o jedné zkušenosti, kterou jsem před mnoha lety udělal mezi klavíristy při diskusi o tvorbě klavírního tónu. Vydržte, téma je to identické, i když to na první pohled tak nevypadá.

Slyšel jsem přednášku o klavírním úhozu, o tom jak se tvoří krásný, znělý a nosný tón na klavíru. Tuto dovednost klavíristé cvičí celý život a jsou jí určeny celé stohy klavírních etud. Sám jsem zapálený amatérský violoncellista a velmi často se tedy pohybuji ve společnostech muzikantů. Profesí jsem fyzik a vím, jak se klavírní struna rozeznívá. Vím, že jediné dva parametry zvuku, které může klavírista ovlivnit, jsou síla a doba trvání zvuku (a dejme tomu nějaká nepodstatná kouzla s pedálem). Už ale vůbec ne barva. Jednou jsem ve skupině klavíristů (v Bechyni, na jednom z pravidelných a každoročních Setkání přátel komorní hudby) prohlásil, že zvuk jednoho tónu klavíru zní stejně, stiskne-li klávesu Mistr, nebo člověk hudbou zcela nedotčený. No to jsem si dal, to jste měli slyšet tu reakci! Korunu tomu nasadil jeden dirigent, který se mne zeptal, chci-li tvrdit, že tón je stejný, rozezní-li ho svou mistrovskou rukou Svjatoslav Richter, nebo náhodně uklízečka, zavadivší o klávesu hadrem při utírání prachu. Od okamžiku, kdy jsem prohlásil, že oba tóny budou znít stejně a nikdo je nerozezná, jsem v této společnosti platil za idiota.

K problému jsem se vrátil za rok, opět na Setkání přátel komorní hudby. Zorganizoval jsem seminář, kterého se zúčastnilo asi 200 hudebníků, profesionálů i hudebně vzdělaných amatérů. A tam jsem udělal několik statistických testů. Všichni se otočili ke klavíru zády a zapisovali do připravených formulářů své tipy, byl-li znějící tón zahraný rukou mistrovskou (pokusů se zúčastnili dva naši přední klavíristé), nebo rukou klavírem zcela nedotčenou. Konkrétní čísla ani hladiny významnosti těchto testů si již nepamatuji, pokus probíhal před mnoha lety. Ostatně zde nemíním obhajovat pronesenou hypotézu, mířím jinam. Test tehdy prokázal, že shoda byla náhodná. Uvažte, že testující osoby byly profesionálně vzdělaní muzikanti a lidé zvyklí soustředěně poslouchat hudbu! Samozřejmě nepopírám existenci klavírního mistrovství, které ovane každého, kdo slyší hrát Mistra. Ovšem kdyby toto mistrovství bylo slyšet v jednom izolovaném tónu, museli by ho všichni profesionálně školení klavíristé poznat, jakož i drtivá většina nadšených amatérů.

Jaká byla odezva? Klavírista, který to vše vyvolal svou přednáškou citovanou na začátku tohoto povídání, tu myšlenku pochopil jako první a uznal moje tvrzení. Rovněž tak jako jeden hudební režisér. Ale ostatní klavíristé? Téměř do jednoho mi neuvěřili. Svou nedůvěru se ani nesnažili zdůvodňovat, tvrdíce, že jsou muzikanti a statistice nerozumějí. A šmytec. Jednoho svého blízkého kamaráda, s nímž jsem po léta hrával klavírní tria, jsem přistihl, jak po stisknutí klávesy ještě prstem na klávese kroužil. Tvrdil, že tím modeluje ten znějící tón. Že kladívko, které strunu rozeznělo už je dávno v klidové poloze a ergo kladívko nemůže strunu ovlivňovat sice uznal, ale prstem kroužil dál. Asi to potřeboval pro svůj muzikantský pocit a ten už se mohl do jeho projevu promítnout. Ale tón sám zůstal nedotčen. A mému tvrzení ani on neuvěřil. Byl to vysokoškolsky vzdělaný muž, architekt s hodností kandidáta věd. Zajímavé je i to, že nevěřícími byli převážně klavíristé. Smyčcaři (a nehudebníci) mé tvrzení považovali za samozřejmé – až triviální. Tón houslí kupř. je tvořen od jeho prvních kmitů a dýchá až do doznění. Celou tu dobu je tvořen a v pravém slova smyslu oživován houslistou: tlakem smyčce, místem jeho styku se strunou, rychlostí tahu smyčce a i vibrátem levé ruky. Izolovaný tón klavíru je mrtvý. Ožije až v návaznosti s tóny dalšími. Až v tomto souboru tónů se může projevit klavíristovo mistrovství.

Vraťme se však k proutkařům, astrologům, homeopatům, patogenním zónařům a jim příbuzným. Těžko se dobírám porozumění tomu, proč jejich tvrzení ve mne vzbuzují takový odpor až husí kůži, zatímco u klavíristů tentýž neověřený postoj toleruji. Asi je to tím, že klavíristé se neholedbají vědoucností. Oni neprezentují svou bludnou víru jako cíl. Oni přes svůj blud (mnozí) velmi krásně hrají. Ta hudba má svou velmi pozitivní estetickou hodnotu a pak je jedno, co si u toho myslí. Takovým pozitivem se ostatní bludaři nemohou pochlubit. Proroctví astrologa nebo křišťálového koulaře má prostě hodnotu nulovou (ne-li dokonce zápornou z jiných než věštebných důvodů). Když jsem se např. dozvěděl, že náš bývalý ministr národní obrany je náruživý a přesvědčený astrolog, obešly mne mrákoty. Když kdysi jeden náš host u nás obhajoval přenos myšlenek, byl jsem k němu nezdvořile hrubý, za což jsem se později styděl a byl manželkou peskován. Plichta v debatách mezi racionalisty a iracionalisty v televizních debatách plyne z toho, že iracionalisté nemají ponětí o tom, že statistické metody umožňují rozlišit mezi tím, co je jen zdáním a tím, co je definovaně pravděpodobné. Tomuto kriteriu nejsou ochotni své dojmy a svá zdání podrobit, případně výsledku testu nevěří. (Jistě, potud stejně jako naše milé klavíristky.) Tvrzením a požadavkům skeptiků nerozumějí – a snad ani nechtějí rozumět. Navíc mám často dojem, že i moderátor takové besedy úzkostlivě nechce, aby debata vyzněla ve prospěch kritického pohledu – nebo vůbec nějak jednoznačně. Nemýlím-li se, tak v citované besedě „Na hraně“ prof. Heřt použil termín, že ho na postojích iracionalistů zlobí ta hloupost. To je naprosto přesně řečeno. Prof. Zahradník na podobné besedě vyjádřil kdysi svůj postoj emocionálním „fujtajfl“. Pravda, argument to nebyl. Ale ty byly vyčerpány v předcházející debatě a těm protivník nechtěl rozumět nebo prostě nerozuměl. Pak ovšem nic jiného než to kouzelné emociální slovo nezbývá. Mne to nadchlo.


Na margo
 
Tento článok je zo spravodaja Sisyfos, číslo 2/6 z júna 2000. Aj keď je zdanlivo dosť starý, po prečítani určite zmeníte svoj názor. Obsahom je stále aktuálny.

Ďalšie články a celé čísla spravodaja nájdete na stránke klubu Sisyfos

Sisyfos je Český klub skeptikov. Spoločnosť PROMETHEUS udržiava so Sisyfom tesné priateľské kontakty. Nedávno sme napríklad na našej stránke pozývali na uvedenie knihy V. Noskovej, ktorá je podpredsedničkou Sisyfa


Copyright © 2000—2008 Kontaktná adresa:
Spoločnosť PROMETHEUS
Pod Bánošom 14
974 11 Banská Bystrica
Bankový účet: vo VÚB č. 2373806858 / 0200
Adresa elektronickej pošty:
humanist@pobox.sk