Přirozený stav, náboženství a ateismus

Teologové nás stále přesvědčují, že člověk se rodí již s vědomím boha. I někteří flozofové připouštějí, že určitý podnět k bohu si při narození dítě přináší. Skutečnost je ovšem úplně jiná. Stav v jakém se člověk rodí je přirozený, novorozeně není ještě ani člověkem myslícím. To samozřejmě značí, že ani nic božského v sobě nenese. Jeho potřeby jsou v podstatě biologické, stejné jako u zvířecího mláděte. Potrava, teplo. „Pravým člověkem“ se stává teprve svým vztahem k lidské společnosti. Tu mu zpočátku představuje matka, rodina. Zde dochází k pudovému přilnutí mláděte lidského stejně jako zvířecího v důsledku kojení. Již od narození a to u zvířete stejně jako u člověka, začíná postupně mládě prostřednictvím svých smyslů přejímat určité zvyklosti vyvolané prostředím, které tvoří vedle matky všichni další, s kterými se stýká. Mohou to být i u dítěte zvířata, např. pes nebo kočka. U zvířete je to např. smečka, ale pokud je od narození vychováváno člověkem, určitým způsobem je jím také ovlivněno.

O přirozenosti mláděte a vlivu společenství dokazují případy dětí, které vyrostly bez lidského ovlivňování mezi zvířaty. Nejznámějším z již klasické literatury je kniha spisovatele Rudyarda Kiplinga o dítěti „Mauglim“, které se dostalo po narození mezi zvířata a jimi bylo vychováno. V rozporu se zkušeností je ovšem v románu případ idealizován; po návratu do lidského prostředí se Maugli stává postupné normálním člověkem se všemi jeho charakteristickými vlastnostmi. Skutečnost je ovšem naprosto jiná. Vztah mezi zvířaty dítě natolik vytváří, že i po návratu mezi lidi, není schopen tento lidský tvor se vyvinout ke skutečnému člověčenství a zůstává na úrovni zvířete, nejvýše snad ochočeného.

Dítě postupné od narození v lidském prostředí se učí řeči, což má bezprostřední význam pro utváření jeho lidského vědomí, a rovněž postupné přejímá to co mu lidé předávají svým prostředím a výchovou. Ta je samozřejmě ovlivněna úrovní prostředí, jeho tradicemi. V podstatě tedy dítě nezná boha a i když jsou mu v náboženském prostředí postupné předávány nejprve určité náboženské rituály včetně modlení, tak vše přijímá spíše jako hry, případně jako pohádky a báje. Tato skutečnost je proto např. v rozporu s křtem, kterému jsou poddávány děti v rodinách důsledně katolických. Bez vlastní vůle jsou podle katolických zásad křtěná děcka „zasvěcována bohu“. V katolickém týdeníku z 3.– 9. ledna 2006 se o tom hovoří následovně: „Oni (pokřtění, Rad.) jsou již Bohu zasvěceni. Při křtu odpověděli na Boží volání zřeknutím se Zlého a vyznáním víry – stali se dětmi Boha Otce, byli radikálně připodobněni Kristu, staly se chrámem Ducha Svatého a členy církevního společenství.“ Je to skutečně iracionalismus nejhrubšího zrna, když takto hovoří o novorozeněti, které zatím nechápe nic z toho, co je mu připisováno.

Ještě tedy k novorozenci. Nezná boha, nerodí se tedy ani jako věřící. Stejně tak se nerodí jako ateista, jak je někdy udáváno. Ateistou se stává až tehdy, když pozná náboženství a začne vědomě boha a tím i náboženství odmítat. Ateismus je odpovědí na stav náboženského vědomí.

Co říci závěrem. Reálný přístup ke každému tvoru, člověku i zvířeti od narození, dosvědčuje, že člověk a souhrnné každé mládě, tedy i zvířecí se rodí jako přirozené, bez jakýchkoli instinktů a teprve hlad a potřeba tepla tyto základní instinkty vyvolávají. Vlastní rozvoj lidské psychiky, emoce, cit lásky, hodnotová měřítka dobré – špatné, krásné – ošklivé atd. Stejné jako morální zásady, v souladu s rozvojem řeči, která v tomto procesu má nezastupitelnou roli, vyvolává teprve vztah k člověku, k lidské společnosti. V souvislosti s rozvojem jeho smyslového vnímání, dochází k vytváření vlastního vědomí. Lidský tvor se stává člověkem rozumným, myslícím, homo sapiens. Vztah k náboženství a jeho případně převzetí ve formě víry, se vyvíjí potom v důsledku výchovy, tradice. Když ji člověk přijme, pak teprve je možno hovořit o člověku věřícím. Člověk, který odmítá náboženství je v odmítání ateistou. V podstatě však, pokud se s otázkami víry vyrovná, vrací se v poměru k náboženství do přirozeného stavu, který samozřejmě v případě styku s náboženstvím má ateistické projevy. Proto také kde není náboženství, není ani ateismus.