SVETSKÉ LISTY home page SECULAR LETTERS
O nás Klerikalizmus Rôzne Názory ENGLISH 
Múdrosť a tolerancia sú dve najdôležitejšie cesty k slobode
 
 
 
Kritika rímskokatolíckej cirkvi
Nové vydanie pútavej knihy Katedrála doplnil autor
o poslednú kapitolu s názvom P. S.

[29. 05. 11]

Zdeněk Mahler přispěl do české historie knihou Katedrála v roce 1994, kdy se blížilo 650. výročí položení základního kamene svatovítské katedrály a vypukl spor, komu vlastně chrám svatého Víta patří. Zdeněk Mahler tento klenot gotické architektury vidí jako nedotknutelné rodinné zlato a svým esejem připomíná historii jejího vzniku a osudy v průběhu následujících staletí. Podává jasné argumenty, že katedrála jako křesťanský chrám, ale i symbol české státnosti, by měla spojovat, nikoli rozdělovat. Autor nové vydání poutavě napsané knihy na podzim roku 2010 doplnil o poslední kapitolu. Tento text dává k dispozici co největšímu počtu čtenářů. Kniha nyní vyšla v nakladatelství Labyrint. (Zdeněk Hrabica)

Zdeněk Mahler

P. S.

Po sametovém převratu 1989 se otevřela éra majetkových přesunů — také katolická církev uplatnila své nároky: v seznamu požadovaných stovek budov se objevila též pražská katedrála sv. Víta, Václava a Vojtěcha. V roce 1954 ji zákon jako nedílnou součást areálu Pražského hradu zahrnul do všelidového vlastnictví. „Co komunisté ukradli, musí být vráceno!“ Církev podala žalobu na určení vlastnictví katedrály — z Hradu ji provázel ochotný souhlas: „Tuto kauzu rádi prohrajeme.“ Soud první instance prohlásil katedrálu za majetek církve — reprezentanti obou institucí si vzájemně pogratulovali.

Jenomže v občanské veřejnosti se ozvala námitka: Katedrála sv. Víta byla přece postavena především z prostředků královské pokladnice, posléze z občanských sbírek a nakonec z položek republikových státních rozpočtů — od počátku byla zakladatelem Karlem IV. koncipována jako královská a korunovační svatyně: měla dvojjedinou roli jakožto chrám a současně symbol české státnosti. Pod její střechou se odehrály klíčové události národních dějin: zde se konalo dvaadvacet korunovací našich panovníků, tady byly od středověku uloženy a střeženy korunovační klenoty i státní archiv, ve zdejší kryptě byli pochováni nejvýznamnější čeští vladaři, včetně husitského krále kacíře Jiříka. Katedrála sv. Víta proto byla a je právem považována za evropský unikát. Jestliže většina kontinentálních dómů je právně kotvena jako národní bohatství, tím spíš to platí o pražské katedrále.

Vznikla tedy občanská petice požadující, aby se Hrad proti soudnímu výroku odvolal — aby namísto nedůstojné tahanice došlo k srozumění účastníků — aby církev i stát využily vzácné historické šance a uznaly katedrálu jako nedotknutelné rodinné zlato — aby zákonem byla respektována církevní i státní komponenta a žádnému nebylo nic upřeno — abychom napříště o tento klenot společně pečovali. „Výzva 1994“ (zmíněná v této knížce i v televizním triptychu) v žádném případě nestavěla interesy proti sobě, nevytvářela rozpor „buď církvi, nebo státu“! Podepsalo ji brzy na 40 000 občanů a přidalo se i 107 poslanců parlamentu.

Dilema se vyhrotilo teprve poté, co se arcibiskupství rozhodlo trvat na výlučném vlastnictví. Argumenty předkládané soudním instancím se stupňovaly: „Primas nemá od své katedrály klíč!“ (což prezidentský kancléř musel oficiálně vyvrátit: vždycky ho měl) — „Katedrála odjakživa patřila církvi. Karel IV. ji kapitule věnoval přímo Zlatou bulou!“ (Karel měl zásluhu na otcově donaci: na stavbu šla desetina výnosů stříbra z královských dolů — jako kralevici mu ovšem nenáleželo vydávat bulu se zlatou pečetí) — „Bulu bohužel nelze doložit, neboť při požáru shořela.“ (avšak dochovala se jiná, z roku 1351 — nejde o darovací listinu, král v ní pouze stvrzuje povinnosti a práva kapituly spravující katedrálu) — „V pozemkové knize z roku 1874 je zapsáno, že pražská katedrála patří církvi!“ (katastrální úředník z příkazu — „sine presentato“, tedy bez písemného podkladu — vyplnil kolonku údajem, že hradní pozemek č. 4, na kterém stojí oblouk gotických kaplí, a pozemek č. 5 s chrámovou věží náleží Metropolitnímu kostelu u sv. Víta — že tedy pozemky patří katedrále, nikoli že katedrála patří církvi). V té době již stavba katedrály čtyři století stagnovala — těžiště politické i církevní moci se dávno přesunulo do Vídně — císař Josef II. svým ediktem prohlásil všecky katedrály v mocnářství za státní — fragment pražského dómu chátral — tristní situace podnítila české vlastence, aby založili občanskou Jednotu pro dostavbu katedrály — jejím prvním předsedou byl zvolen evangelík František Palacký — katolíci i jinověrci pak sbírali zlatky i grošíky obdobně jako na jinou „zlatou kapličku“, na Národní divadlo — a vytrvali v té snaze po tři generace — pokračovali i po vzniku Československé republiky — na dobudování katedrály přispíval i konvertita prezident T. G. Masaryk — ze státního rozpočtu byly věnovány několikamilionové sumy.

Znamenal zákon z roku 1954, jímž komunistický systém prohlásil „areál Pražského Hradu za vlastnictví československého lidu “, podstatný zvrat v osudu katedrály? Péče byla přenesena přímo na kancelář prezidenta — v účetních výkazech bylo postupně určeno na 360 milionů tehdejších korun, jimiž se platilo restaurování prstence kaplí a výměna střechy (břidlicová krytina byla dovezena za valuty z Německa), komplexní archeologický průzkum i antropologické analýzy ostatků králů a světců atd. Bohoslužby nebyly narušeny. Nicméně „zestátnění“ katedrály se do psychologie mnoha věřících zařízlo jako zcizení sakrálního monumentu. „Kauza Katedrála“ se proto měla stát symbolem nápravy křivd napáchaných na církvi komunistickou stranou.

Od samého počátku bylo soudní podání provázeno pochopitelnými emocemi, dohadování se strmě vyhrotilo, dostalo podobu antagonistického střetnutí „kdo s koho“, „buď-anebo“ — pseudoproblém přerostl agilností mediálních šmoků v kampaň: ti, kdo odkazovali na státní komponentu v dějinách katedrály, byli označeni za viníky aféry — v jejich stanovisku se prý projevily „populistická demagogie a zastydlý nacionalismus, dozvuky, ba metastáza toxického komunistického myšlení“, údajně usilovali degradovat chrám „na cosi jako sovětské mauzoleum“, byli nasazeni a placeni „židovskou lobby“ — „zplozenci pekel“, „ďáblovo plémě“ — nesouhlas s postupem církve byl vydáván za trestný čin: „dnešní antikatolicismus = dřívější antisemitismus“. Bůh nestačil krotit své fanatiky... Lhali a byli zlí.

Nezdálo se reálné v záplavě výmyslů, urážek a útoků domoci se pravdy a spravedlnosti. Pod změtením myslí a hodnot však prosvítal přesah: v tom střetnutí nešlo pouze o kostel, ale o dominanci, o novou variantu odvěkého sváru dvou mentalit a koncepcí dějinného usilování u nás...

Začátkem roku 1999 se klub lidoveckých poslanců obrátil na Ústavní soud s rezolutní stížností proti zákonu z roku 1954. Ústavní soud ovšem dospěl k závěru, že inkriminovaným zákonem byl vlastně jen stvrzen stav, který fakticky platil již od roku 1918, kdy se areál Pražského hradu samozřejmě stal vlastnictvím republiky a jejích občanů — a uznal zákon za regulérní a platný i propříště. S odkazem, že jakoukoli změnu zákona mohou provádět výlučně zákonodárné sbory; soudům přísluší dbát na dodržování zákonů. Ačkoli usnesení Ústavního soudu bylo publikováno, ve víru afektů jako by uniklo pozornosti — absurdní kolotoč paragrafů byl i nadále roztáčen... Trapná kauza se vlekla, znechucenost veřejnosti stoupala, řešení zakleslých interesů se zdálo v nedohlednu — a přece bylo nasnadě: žádalo nepředpojatý rozhled, novou garnituru. Poté, co Nejvyšší soud v souladu se soudem Ústavním dospěl k neodvolatelnému rozhodnutí, uvolila se církev, v jejímž čele stanul nový arcibiskup, konečně ke stažení žaloby.

Dne 24. května 2010 podepsali katolický primas Duka a prezident republiky Klaus dohodu o společné péči o katedrálu, o podílech v hrazení nákladů a o svobodném a harmonickém užívání této naší nejpřednější dějinné, duchovní a kulturní památky. Dobrá věc se podařila ku prospěchu všech.

V historii někdy dojde k událostem, jimž bylo možné se vyhnout — spor o katedrálu nemusel a neměl vzniknout.

Bohužel, táhl se sedmnáct roků — a kdoví, jestli je opravdu definitivně uzavřen...

Zdroj: www.obrys-kmen.cz


Info

Článok je malou ukážka toho, ako vedia bojovať o svoje historické dedičstvo občania v Čechách bez ohľadu na to, že má naň zálusk cirkev.

Na Slovensku po roku 1989 pomáhali naše spoločné dedičstvo kradnúť a odovzdávať cirkvi mnohí potentáti i hlboko veriaci kresťania.

Všetko však ešte nie je stratené a nové súboje budú prebiehať v súvislosti s riešením odluky cirkvi od štátu, kde by sme sa mali viac správať, ako hrdí občania nie ako bigotní kresťania.


Copyright © 2000—2011 Kontaktná adresa:
Spoločnosť PROMETHEUS
Pod Bánošom 14
974 11 Banská Bystrica
Bankový účet: vo VÚB č. 2373806858 / 0200
Adresa elektronickej pošty:
kancelariasp@mail.t-com.sk