…

Fanatický fundamentalismus je strašlivá věc. Vždy, naprosto vždy a všude zabíjí, vyvolává válečné konflikty, je zneužíván pro mocenské ambice, je krutý a nenávistný. V islámu, v křesťanství i kdekoliv jinde. I islám má svá dlouhá údobí a směry tolerance, která dokázala číst Korán kriticky, stejně jako křesťanství má svá údobí a směry bigotní. Ostatně i v naší současné české situaci, kdy přijímáme zákon o registrovaném partnerství, se ukazuje, kolik fundamentalismu mezi našimi křesťany i bezvěrci dosud je. Už dlouho jsem nedostal tolik bigotně nenávistných dopisů jako nyní, když jsem v Senátu hlasoval pro tento zákon.

Nechme ale islám islámem a soustřeďme se na „naši“ Bibli. Ta je souborem textů, psaných v rozmezí přibližně jednoho tisíce let. Textů které zrcadlí dobu a prostředí, ve kterém vznikaly, historicky podmíněnou podobu víry jejich pisatelů i jejich existenciální zápasy. Ty texty jsou mnohdy značně rozdílné a není možné vytvářet z nich jednotné, laciné poučky. Tedy – možné to je, ale je to nepoctivé a jde to proti samotnému záměru těch, kteří nám své texty zanechali. Řeknu to hodně zbožně: jsem přesvědčen, že to byl přímo záměr Boží, že nám nejen Židé, ale i prvá církev zanechali v Bibli tak rozličné, často zdánlivě si protiřečící texty. Mělo by nám to bránit neupadnout do legalistického farizeismu a fanatického fundamentalismu. Mělo by nám to pomoci uchovat si víru, která je ve stálém dialogu, je vždy nově prožívaná a nově prověřovaná. Víru, která je stálým hledáním a dotazováním. Víru, která neatrofuje do xenofobního náboženského systému.

Záměrně jsem dnes vybral jako čtení a jako text kázání jeden z nejslavnějších rozporů, který v Bibli nacházíme. Apoštol Pavel říká: „ne ze skutků, ale pouhou vírou jsme spaseni“, apoštol Jakub – ve vědomé polemice s Pavlem – říká: „nikoli pouhou vírou, ale vírou provázenou skutky jsme spaseni“.

Klasická otázka by zněla: kdo z nich má pravdu?

A správná odpověď na tuto otázku zní: mají pravdu oba dva.

Fundamentalista musí pravdu jednoho z nich zamlčet – dělat, že jeho text v Bibli není. Kritický čtenář se bude ptát, do jaké situace nás vtahuje ten který apoštol, s čím polemizoval, co vlastně chtěl vyjádřit a v čem jsou oba tyto zdánlivě opačné výroky pro nás, současné lidi, Slovem Božím?

Pavel polemizoval s farizeismem, učícím, že člověk žije správně tehdy, jestliže do puntíku plní příkazy Zákona. Už Ježíš proti tomu protestoval a hlásal, že etika věřícího člověka musí být situační, směřující nikoli k splnění litery zákona, ale jeho ducha – totiž lásky. Pro pomoc bližnímu je například možno porušit přikázání sobotního klidu. Nejsou důležité jednotlivé skutky, kterými plníme Zákon, ale víra, která nás učí, co v které chvíli máme dělat. Tedy: víra nás spasí, ne skutky.

Jenže o jednu generaci po Pavlovi si začínali někteří křesťané Pavlova slova vykládat tak, že je důležitější správně a horlivě věřit, než se špinit s nějakými lidmi tohoto hříšného světa. Nedaří se jim dobře? Mohou si za to sami – kdoví jestli vůbec „správně“ věří – jsou to všelijaké existence. Důležitější je přeci správně věřit, než se zahazovat s lidskou hříšnou verbeží. Přeci to říkal i Pavel: pouhou vírou jsme spaseni! A těmto „věřícím“ říká Jakub: víra, která sebou nenese skutky lásky, je víra mrtvá. Verbálně odlišná tvrzení – a přeci cítíme, že jsou produktem jedné a té samé spirituality, že v sobě nesou tentýž kristovský ethos lásky k bližnímu.

Tato ukázka opačného a přeci stejným směrem jdoucího učení dobře ilustruje, oč vlastně v životě jde. Jakýkoliv text – Bibli, Korán, či další historické dokumenty – lze číst očima, či spíše duchem smířlivosti, moudrosti, porozumění, tolerance, lásky, smyslu pro humor, vědomí vlastní nedokonalosti, pokory atd. atp. – tedy Duchem Božím.

A nebo lze ony texty číst duchem zloby, xenofobie, šovinismu, nenávisti, bohorovnosti, patentu na pravdu atd. atp – tedy duchem ďáblovým. Cokoliv umí lidská zloba pokřivit. Na cokoliv přeci – na víru, na život, na dějiny – se lze dívat rozličně. Neexistuje exaktní pravda o lidské skutečnosti. Jsou jen naše subjektivní různá vidění, různá čtení, různé interpretace.

…