DOMOV

Katolicizmus V Českej republike
(Uverejňujeme v originálnom znení)

"římský katolicizmus se ještě nedokázal vypořádat se svou vlastní problematickou minulostí. A ani tak nehodlá učinit. Pomozme mu tedy, také kvůli jeho vlastnímu prospěchu!"


Doc . PhDr. Josef Haubelt, DrSc nám napísal:

Měli bychom vědět, že to, čím žijeme, je jenom výstupem dějství dramatu, jehož předehrou je všechno to, co bylo. Že všechno, s čím se potýkáme, kdysi vzniklo, a že co v čase vzniklo, pošle jednou člověk do minulosti. Stává se tak tím spíše, čím více je člověk sám stvořitelem něčeho, co se na cestě životem stalo právě jemu trýzní a překážkou. Vhled do minulosti má tedy prognostickou hodnotu. Tímto směrem totiž s určitostí spatříme zejména to, co nepotřebujeme, co vlastně nepotřebuje nikdo. Tento vhled je vlastně vstupní branou ke smysluplnému jednání, ke smysluplnému životu.

Problém okolo křesťanských církví, a zejména církve římsko­katolické,
vznikl až (anebo už) za vlády Konstantina I Velikého.
Tento římský císař (vládl od roku 306) Ediktem milánským roku 313 prohlásil křesťanství za povolené náboženství (sám křesťa­nem nebyl, přijal křest až těsně před smrtí z rukou ariánského, „kacířského" biskupa). Ve stejné době povýšil císař křesťanské duchovenstvo takřka na úroveň státních úředníků, a to znamenalo počátek vytváření státní cíťkve.
Odtud začala cesta křesťanství od duchovní služby ke světskému panování.
Cesta, jejímž milníkem se stala — donace prý císaře Konstantina.

438 let po milánském ediktu se králem Franků stal Pipin Krátký. Kraloval v letech 751 až 768, po sedmnáct let od chvíle, kdy legitimita jeho vlády byla stvrzena papežstvím. V letech 754 až 756 porazil germánské Langobardy usazené ve střední Itálii. Dobytá území vydal Štěpánu III., který papežoval

v letech 752 až 757, a přidal k nim navíc vládu nad Římem. Král Pipin i papež Štěpán III. byli oba poddanými Byzance. Pipin tedy dával, co nebylo jeho. Štěpán přijímal, co přijmout neměl a nesměl. Jejich postup měl být legitimován Konstantinovou donací, darovací listinou, adresovanou údajně Inocenci I (papežoval v letech 401-417). Podle ní měl Konstan­tin I. předat vládu nad Římem, Itálií a celou západní částí říše Římské právě římskému papeži.

Problém ale vznikl, když humanistický vzdělanec Lorenzo Valla (asi 1407-1457) dokázal, že tato donační písemnost není pouze padělanou listinou, ale jako celek formou i obsahem podvodným artefaktem, vyrobeným až v době vlády krále Pipina Krátkého. Právní základy údajně „západního", původem však vpravdě aziatského křesťanství spočívaly tedy v „temném" středověku na kolosálním podvodu. Reformační hnu­tí za nápravu římského katolictví - počítaje v ně i husitskou reformaci mezi Mistrem Janem Husem a Janem Amosem Komenským — byly vlastně zápasem o obnovu elementární mravnosti v římském katolictví.

Katolictví má v Čechách, na Moravě a ve Slezsku špatnou pověst. Vděčí za ni předně svým latinským a protislovanským usměrněním, které se projevilo v dobách Velké Moravy. Vypovídají o tom zejména takzvané panonské legendy o Konstantinu Filozofovi a Metodějovi, pokud je správně přečteme v tom smyslu, že

 
historickou pravdou je přesný opak toho, co kladného tyto texty vypovídají o latinských knězích včetně papeže.

- Je nesporné, že oba slovanští apoštolově byli na zpáteční cestě do Byzance osočeni z kacířství a že nedoputovali do Solu­ně, nýbrž že byli nedobrovolně zavlečeni do papežského Říma.

-  První z nich podlehl v Římě následkům utrpení, které pod­stoupil cestou.

-  Metoděj se vrátil na Velkou Moravu, kde zemřel a kde byly jeho „kacířské" tělesné ostatky zřejmě zhanobeny a zlikvido­vány  Slovanští žáci Metodějovi byli po jeho smrti prodáni do otroc­tví, vykoupeni Byzancí a vykonali nezměrné civilizační dílo právě na slovanském Balkáně.

Římské katolické křesťanství tak, jak se vyvíjelo v době od Konstantina L až do poznám padělanosti údajné donační listiny Konstantinovy, znamenalo vlastně aziatizaci Evropy a několik staletí „temného středověku". Evangelická reformace znamenala více či méně úspěšné poevropštění Evropy. Přišla však středoevropská Bílá hora, třicetiletá válka, kompromisní Vestfálský mír. Pro České království a Moravské markrabství nastaly podle slov historika Jana Fialy „hrozné doby protireformace", které uzavřelo opět slovy Jana Fialy „temno, doba Koniášova", správně česky ovšem Koňasova.

- V této době se pro manipulaci s vírou věřících rodili velmi podivní „svatí". Připomeňme jen vymyšleného „prvomučední-ka zpovědního tajemství" Jana Nepomuckého (správně Johánka z Pomuku nebo nejlépe Jánka z Pomuku)

-  anebo z nedávné doby na svatého povýšeného zemězrádce a vlastizrádce Moravy „svatého" Jana Řezníka vulgo Sarkandera!

Obyvatelstvo Čech a Moravy - z devadesáti procent evangelické - se muselo nejenom pod hrozbou, ale přímo s použitím hrubého násilí podřídit „samospasitelnému" římskému katolicizmu. Kdo by tak neučinil anebo kdo tak neučinil, vystavoval se trestnímu stíhání, výslechům na útrpném právu a drakonickým trestům na svobodě jako poddaný, který narušuje základní zemské zákony. Mnoho lidí odešlo do emigrace, intelektuální potenciál království byl zdevastován. Nevolnické poddanství a nenávistná nesnášenlivost se staly normou bytí, jejíž mírou utrpení bylo sto padesát let nebytí.

Taková protireformace vlastně znamenala repliku „temného středověku". Byla ponížením Českého království, které bylo doslova „vypuzeno" z Evropy do takřka koloniálního postavení, srovnatelného s místem, jaké měly v rámci Španělska jeho generální kapitanáty ve Střední a Jižní Americe. Znamenala vážné oslabení monarchie Habsburků, která pak neu­spěla ve válkách s Pruskem v letech 1740 až 1763. Její porážku draze zaplatilo české království nevratnou ztrátou dolního Slez­ska.

S Habsburky i s jejich dnešními pohrobky má tedy český národ - s výjimkou Marie Terezie, Josefa II. a Leopolda II. - ty nejhorší zkušenosti. Platí to v různé míře až po vznik Československa. Dominantou protireformace bylo prostoupení veškerého života království „samospasitelným" katolicizmem. Návrat obyvatelstva království do Evropy mohl být zahájen osvícenstvím, které bylo vlastně vstupní epochou sekularizace života. Klerikální rekatolizace života v zemi pak byla překryta občanským národním obrozením, profánní romantickou kulturou a hlavně národně českou politikou. Výsledkem muselo být samostatné Československo.

Škoda jen, že se tehdy nenaplnil požadavek osvobození republikánského státu od římskokatolické církve,
který prosazovaly už před prv
ní světovou válkou se sympatiemi a s podporou Tomáše G. Masaryka volnomyšlenkářské organizace, perzekuované v letech války pro svůj boj za samostatnost Československa.

-  Proti nové církvi se postavili někteří konzervativní intelektuálové, především historik Josef Pekař.

- A byli to znovu někteří katoličtí spisovatelé, kdo v časech po diktátu z Mnichova roku 1938 vystoupil proti československé demokracii.

- Někteří katoličtí intelektuálové byli tehdy doslova přísloveční zejména svým antisemitismem! Konečně v řadách kolaborantů za druhé světové války stáli někteří odchovanci katolictví.

- Vzorné katolické vychování měl největší vrah českého národa Reinhard Heydrich,

-  státním prezidentem Protektorátu Čechy a Morava byl katolík Emil Hácha

-  a mezi těmi, kdo byli souzeni za kolaboraci a odsouzeni k nejvyšším trestům, byl převor řádu maltézských rytířů Franz Werner Bobbe!

 Po státním převratu z listopadu 1989 začali katoličtí oltářníci sborově kvílet, lkát a naříkat, jak byli utiskování a mučeni v časech totality. Bleskurychle zapomněli na Navrátilovu petici a místo toho, aby sami uskutečnili svou vlastní odluku od státu - hlavně od státní pokladny a veřejných rozpočtů
Musela přijít studená sprcha. Přišla v podobě výsledků prvního popřevratového sčítání lidu. V něm se k církvím hlásilo jenom 43 % obyvatel, ke katolicizmu jenom 39 % obyvatel (tedy 57 % občanů se nehlásilo k žádné církvi.Nová sprcha druhé sčítání lidu v roce 2001. V něm se ke katolicizmu „hlásilo" o 12 % občanů méně než před deseti lety!!!

Znamená to, že římskokatolická církev je většinově vydržována z daní občanů bez vyznání, ze státního rozpočtu a z rozpočtu krajů a obcí. Takže je privilegovanou menšinou! Zvláštností České republiky je tedy diskriminace - porušování lidských práv většiny.

Existuje dnes v České republice sociální demokracie? Pokud ano, pak jenom „solo nomine". Jenom podle jména! Ajaká bude po příštích volbách Česká levice?

Pro skeptickou Českou republiku platí přímá úměra mezi intenzitou indoktrinace a stupněm jejího odmítání obyvatelstvem.

-  Katolicizmus se preferuje všude, i proti evangelickým církvím.

-  Sám sebe pokládá - postižen syndromem samospasitelnosti - za nejlepší ze všech možných náboženství.

-  Bez okolků usiluje o výlučné postavení i ve společnosti, v níž je absolutní převaha bezkonfesijních občanů.

Profánní humanistická sdružení jsou ve srovnání s ním pouhými popelkami. Propad vlivu katolicizmu je příkrý a zdá se, že ani zdaleka neskončil. Preláti této církve se nechtějí a ani nedokáží rozejít se svou vlastní nedávnou i dřívější minulostí.

Naším východiskem zůstávají cíle,"které definovala fran­couzská Bílá kniha laickosti a třebas i mezinárodní manifest Za ateistický humanismus, jehož prvními signatáři jsou Mezinárodní ateistická aliance (AAI - USA), Národní federace Volné myšlenky (FNLP - Francie), Američtí ateisté (AA - USA) a Unie ateistů (UA - Francie).

Člověk je skutečně svobodný, pokud sleduje své cíle s absolutní svobodou svědomí. Žádné ideology v sukních nepotřebuje. Absolutní svoboda svědomí jednoho člověka znamená

sama
o sobě respekt k absolutní svobodě jiných, a v tomto stavu není vůbec zapotřebí jakýchkoliv přikázání. Občan, který systema­ticky pracuje na své dokonalé svobodě svědomí, si přikazuje sám. V tomto stavu se do popředí dostává nejvyšší zákon mravní, třebas v té podobě, jak jej formuloval například už dávno kněz Bernard Bolzano (1781-1848). V tomto směru se vyvíjí profánní humanizmus lidství - po klikatých stezkách ovšem. A na těchto stezkách se musíme dívat na náboženství a církve s odstupem a z druhého břehu.
A v úplnosti odmítat jakýkoliv pokus ze strany církví manipulovat s naším vědomím.

A to tím spíše, že zejména římský katolicizmus se ještě nedokázal vypořádat se svou vlastní problematickou minulostí. A ani tak nehodlá učinit. Pomozme mu tedy, také kvůli jeho vlastnímu prospěchu!

doc. PhDr. Josef Haubelt, DrSc

DOMOV

O nás    Čo robíme
Klerikalizmus
 Aktuality Názory    Odkazy ENGLISH