SVETSKÉ LISTY home page SECULAR LETTERS
O nás Klerikalizmus Rôzne Názory ENGLISH 
Múdrosť a tolerancia sú dve najdôležitejšie cesty k slobode
 
 
 
Prebrali sme od iných

O živote s Michaelom Doubkom


[4. 10. 09]

Michael Doubek, Michal Černík

   Mohl byste se popsat a charakterizovat?
   Jsem lékař. To jsem a asi už vždycky budu na prvním místě. Ale vím, že mít jen jednu životní náplň nestačí. Jak už řekl Mark Twain: „Nezná-li lékař nic jiného než medicínu, je velká pravděpodobnost, že nezná ani tu medicínu.“ Proto se snažím nejenom léčit a zkoumat lidské nemoci, ale poznávat náš svět i jinak, než mikroskopem nebo fonendoskopem. Proto rád cestuji, pozoruji cizí lidi a kraje a srovnávám je s naší zemí, proto se rád dívám pod sebe z kabiny malého letadla, to je úplně něco jiného, než sedět v Boeingu nebo Airbusu, a proto se také v neposlední řadě snažím psát.

   O čem v poslední době nejvíc přemýšlíte?
   Ptám se po smyslu toho, co dělám. Kladu si otázky, co jsem dokázal, k čemu mi to vlastně je a co bych ještě dokázat chtěl. Popravdě řečeno, mnohdy si nedokážu kloudně odpovědět. A tak od těchto otázek utíkám ke své práci, koníčkům, psaní a domácímu kutění.

   Chtěl byste něco ze svého života škrtnout?
   Ne, všechny události a zážitky měly svoji důležitost. Každý člověk má svůj příběh, z něhož nelze nic vymazat.

   Bez čeho se neobejdete?
   Bez volnosti.

   Co vám dalo dětství?
   Dětství mi dalo hry na tajemné země, které se rozkládaly kousek od míst, kde jsem bydlel já nebo mí kamarádi, tajné plány, listy psané neviditelným inkoustem, šifry, lodě stlučené z desek a vyspárované térem, dobrodružné knihy, indiánské oděvy, které jsme si sami dělali, a sešity plné vynálezů a vlastních pozorování. Abych to shrnul: Dětství mi dalo sny. Sny chci stále mít.

   Které knihy natrvalo vstoupily do vašeho života?
   Neumím knihy, které jsem přečetl, rozdělit na ty, které do mého života vstoupily natrvalo, a ty, které ne. Můžu ale zmínit, že mám rád latinskoamerickou literaturu, že se často vracívám ke knihám Garcíi Márqueze, nebo k Velkému zpěvu Pablo Nerudy. Když jsem dospíval, nemohl jsem se obejít bez poezie. Vzpomínám si na edici Zlatý fond poezie, která vycházela v Československém spisovateli. Ke knihám této edice se také vracívám. Rád jsem čítával i českou poezii, vycházející v 80. letech. A aniž bych se vám chtěl zavděčit, musím uvést, že vaše sbírka P.F., sbírky Karla Sýse či Vyvolávač Josefa Šimona byly vzorem pro moje úplně první literární pokusy.

   Čemu vás naučil život?
   Díky své práci jsem poznal, léčil, viděl uzdravování i umírání mnoha velmi odlišných lidí. Lidí různých profesí, postavení, věku. Nemoci, které léčím, si opravdu nevybírají, koho postihnou. Nemocní mi potvrdili, že nic netrvá věčně a většina věcí, po nichž prahneme, je úplně k ničemu. Na nic je nám nakonec i sláva a hmotné bohatství. Denně se hroutí mnoho lidských životů a je jen otázkou času, kdy dojde řada na nás. Proti nepřízni osudu lze ale bojovat. Důležité je nikdy nerezignovat. I v té zdánlivě nejbezvýchodnější situaci. Život mi také ukázal, že největšími bojovníky jsou osoby, do nichž bychom to nikdy dřív neřekli, a naopak nejvíc naděláno v kalhotách mají ti, kdo ukazovali svá ramena, když o nic nešlo.

   Co vás nejvíc v životě zklamalo?
   Zklamal mne současný svět. Nemám pocit, že žiji ve spravedlivé společnosti.
   Zklamává mne, že dnes nezáleží na pevnosti a trvanlivosti lidských názorů, činů i věcí. Nyní je důležitý jen odraz, jen zrcadlení, jen pozlátko. Byl-li minulý režim časem, kdy se prosazovali bezcharakterní jedinci, jak slýcháme, je tomu dnes také tak, produkoval-li minulý režim nekvalitní věci, produkuje je ten dnešní ještě víc. Dnes se navíc nevyrábí jen nekvalitní věci, ale i nepotřebné věci. A stejně jako věci je nekvalitní i hlavní proud umění. Popovou královnou je průměrná zpěvačka Madonna, bestsellery jsou romány, které omílají stále to samé, a v kinech dávají Pilu 5 a další vysoce emetogenní horory. Málokdo dá sám na sebe, na svoje vlastní smysly, jinak by nám Madoninny show připadly směšné a jednotvárné jako chuť Coca-coly.
   Zklamává mne, že pod maskou boje za „naše hodnoty“ se skrývá nenávist, xenofobie, útok na jiné kultury.
   Zklamává mne propastný rozpor mezi slovy a činy politických stran. Zklamává mne, že všechny politické strany, i ty nalevo (respektive méně napravo), se smířily s principem ekonomického růstu a růstu růstu, jak píšou někteří filozofové. Opravdu nelze ani přemýšlet o jiných možnostech? Překvapuje mne stupidita politických předvolebních kampaní, kdy jeden žaluje na druhého, nebo se mu vysmívá. Překvapuje mne personifikace politických bojů. „Podívejte se na toho Paroubka. Líbí se vám ten tlusťoch? Toho přece nebudu volit. Je to sociální demokrat. Nebudu volit sociální demokraty.“ Zklamává mne, jak je to účinné. Zklamává mne, že to platí nejen v politice.

   Co je pro vás nejdůležitější?
   Nejdůležitější je pro mne vědomí, že jsem někomu užitečný.

   Co pro vás znamená být sám sebou?
   Být sám sebou znamená nedělat to, co dav. Neopakovat bez rozmyslu slova, která říká většina, která jsou v módě. Nebýt za každou cenu „in“. Nemám rád jednostrannost. I proto jsem přeložil knihy „oficiálních“ kubánských spisovatelů Abela Prieta a Fracisco Lópeze Sachy. Nedělám si iluze, že jsou to dokonalé překlady, ale nikdo jiný se k tomu prostě neměl. Kubánská literatura totiž není jen Zoe Valdésová, mimochodem do svých 36 let prominentka kubánského režimu. A tak je to se vším. Nejde se tvářit, že věci nemají líc i rub.

   V co věříte?
   Věřím, že lidé budou stále vzdělanější. A tím pádem bude lepší a spravedlivější i naše společnost. Vzdělání ale nesouvisí s množstvím titulů před jménem a za jménem, vzdělanost národa nelze měřit počtem absolventů vysokých škol, vzdělaný nemusí být člověk, jenž je Bc., Ing., Dr., Ph.D., ba ani ten, kdo absolvoval soudobý VUML a stal se MBA.

   Co je zbytečné?
   Zbytečné je skoro všechno, co lze koupit.

   Jak prosazujete svůj názor?
   Žádný názor nejde prosadit direktivně. Takže se snažím jít příkladem, nebo o věcech mluvit. To ale neplatí o názorech politických. O těch se příliš nebavím. Svým smýšlením jsem nalevo a v naší zemi stále platí, že ten, kdo je nalevo, se musí v diskusích a priori bránit. A to nemám zapotřebí.

   Kdy si říkáte - na tohle nepřistoupím?
   Často jsem se snažil vyjít lidem vstříc, pomoci, udělat nezištně věci, o něž jsem byl žádán. A ne vždy to bylo užitečné. Ostatní si zvyknou, když je někdo vstřícný, a nakládají pak na jeho bedra víc a víc, až jednoho dne už všechny sliby nejde splnit, nebo je nelze plnit dobře. Pak se rázem ze vstřícného člověka stanete nevstřícným. Já takové chyby udělal. Udělal jsem je během své lékařské i nelékařské kariéry. Jednou z nich byla také moje funkce v sekci kultury nejmenované politické strany, kterou jsem přijal, i když jsem nikdy členem žádné poltické strany nebyl. Až později mi došlo, že na to, abychom vytvářeli volební programy stran, hesla na letáčky, aniž bychom se dočkali zpětné vazby, je nás opravdu škoda. Škoda je každé činnosti, která nepřináší užitek. Doufám, že už nikdy nepřistoupím na to, abych dělal věci, o nichž se brzy ukáže, že k ničemu nevedou. Doufám také, že nikdy nebudu svým spolupracovníkům dávat nesmyslné úkoly.

   Myslíte si, že umění má tu moc, aby dělalo lidi lepšími?
   Ano, má. Pokud by umění tuto moc nemělo, přestalo by uměním být. Myslím, že umění musí být angažované a popisovat skutečnost bez zkreslení. Daleko víc vám o realitě řekne báseň, abstraktní obraz nebo povídka, než „reality show“. Ideový náboj umění, které není angažované, se rovná ideovému náboji billboardu.

   O čem jste si dělal iluze?
   Myslel jsem si, že pravdu o světě a životě lze zjistit v mikroskopu, pomocí dokonalých výzkumných technik a postupů, pomocí polymerázových řetězových reakcí, pomocí sekvenací DNA, pomocí přesných výpočtů, že ji lze vyčíst z posledních čísel vědeckých časopisů a posledních vydání učebnic. To k poznání pravdy nestačí. Svět je daleko složitější než my a naše chápání a absolutní pravda, které bychom porozuměli, asi neexistuje.

   Jaké máte ideály?
   Ideály život hrozně znásilňují a ochuzují, protože jej naivně zjednodušují, napsal Herman Hesse ve Stepním vlkovi.

   Na co jste zvědav, co byste se rád dozvěděl?
   Na prvním místě jsem zvědavý, kdo se stane další superstar… Ne vážně, zajímalo by mne, jestli budu někdy žít v jiné společnosti než tržní. Jestli někdo najde a prozkoumá leukemickou kmenovou buňku. Jestli nějaký Čech ještě napíše velký román.

   Na jaké chyby má člověk právo?
   Na všechny chyby, které udělá jen jednou a už je neopakuje.

   Litujete něčeho?
   Člověk prý daleko častěji lituje toho, co v životě neudělal, než toho, co udělal. A tak se snažím uskutečnit všechna svá přání. Zatím jsem ničeho příliš dlouho litovat nemusel. Uvidím, jestli mi to vydrží.

   Co je pro vás největším dobrodružstvím?
   Nechápu dobrodružství jako adrenalinovou zábavu, nevrhám se z mostů na gumovém laně a neprovádím krkolomné skoky do vody. Už na kolotočích mi bylo vždycky zle. Dobrodružství není sešup v plastové kouli z kopce. Dobrodružstvím pro mne je, když se něco pořádně učím, když přicházím věcem na kloub, když tvořím. Musí-li například někdo poprvé v životě poskytnout první pomoc zraněnému, tonoucímu, krvácejícímu člověku, odhodlá-li se k této pomoci, buší mu srdce, polévá ho pot, je ve stresu, má plné tepny adrenalinu, a přitom to není dobrodružství. Člověk zmatkuje a jeho pomoc se může minout účinkem. Dobrodružství je učit se jednat v takové situaci profesionálně, klidně, rozvážně, bez stresu. Když si koupíme vyhlídkový let a pilot krouží nad naším domem, připadá nám to jako dobrodružství. Ale mnohem dobrodružnější je učit se létat sám, učit se tomu, abych uměl letadlo bezchybně a klidně ovládat, aby mne nic nevyvedlo z míry, abych cítil každý závan větru a měl přitom v krvi adrenalinu co nejméně. Dobrodružství je psát a hledat slova, která dávají smysl. Dobrodružství musí dávat smysl.

   Co si dnes lidé nejvíc nalhávají?
   Lidé mají zkreslené představy o své vlastní důležitosti, přeceňují své postavení v naší společnosti, mají falešné představy o své nedotknutelnosti. Nalhávají si, že právě oni jsou něčím výjimeční. Pravda je ale většinou opačná. Každý z nás je jen jedním člověkem ze šesti miliard. Ze šesti miliard producentů a konzumentů věcí na prodej. Nic víc.

   Co dnes považujete za statečnost?
   Statečný je každý, kdo je schopný ubránit se každodennímu vymývání mozků, kdo se dokáže vzepřít „globální myšlenkové flexibilitě“, kdo bojuje proti dnešnímu masovému otroctví: tyranizují nás moderní technologie, tyranizují nás nic neříkající zprávy, které se na nás sypou z e-mailových schránek, tyranizuje nás vyzvánění mobilních telefonů, tyranizují nás neustálé televizní výzvy k utahování opasků, kdekdo nás okrádá o takovou cennost, jakou je náš čas… Pokrok dosažený skrze otroctví není pokrok. Statečný je každý, kdo pochopí a vysloví, že za pokřivené zdravotnictví nemohou lékaři a zdravotní sestry, i když chtějí lepší platy, že za krachy leteckých společností nemůžou piloti, kteří mají vysoké mzdy, a že školství nezachrání, když se učitelé ještě víc uskrovní. Statečný je každý, kdo řekne, že chyba je v našich manažerech, v těch, kdo mají možnost ovlivnit chod svých „firem“, v těch, kteří lékaře, piloty nebo učitele nutí nést důsledky za to, co tito zaměstnanci nezpůsobili.

   Co vás ponižuje?
   Na vlastní kůži jsem ponížení nezažil. Ale ponižuje mne ponížení druhých, ponižování slabších, bezbranných, podřízených.

   Děsí vás něco?
   Děsí mne, že všechno lze proměnit ve zboží. Život i smrt. Lahůdkový příklad z nedávné doby je úmrtí Michaela Jacksona. Jak ještě vydělat na šoubyznysové vykopávce? Usmrtit ji!

   Z čeho se dovedete radovat?
   Nejvíc určitě z radosti svých dětí.

   Co je na světě pro vás nejkrásnější a nejcennější?
   Láska. Láska je naše jediná naděje.

   Kdy se cítíte nejsvobodnější?
   Když píšu. Když píšu to, co chci jen já sám, když rozvíjím svoje vlastní nápady a myšlenky. Cítím se svobodný, zbavuji se tím vlastních stresů a špatných vlastností. Jsem díky psaní lepší, protože si uvědomuji, kolik mám chyb. Každý člověk by měl zkusit něco napsat. Každý, kdo něco napsal, to dělal hlavně kvůli sobě. V rodném domě Sigmunda Freuda v Příboru je na jedné z židlí napsáno: „Proč byste utráceli za knihy? Napište si svoji vlastní.“ Nemusí to být zrovna kniha, váš text nemusí nikdy vyjít v žádném časopise, v žádném nakladatelství, ale i tak bude mít smysl.

   Myslíte si, že uspořádání světa je nezvratitelné, jak se dnes tvrdí, anebo má lidstvo šanci na jiný lepší svět?
   Myslím, že to byl filozof Slavoj Žižek, který napsal asi tohle: „Lidé si dokážou představit, že se naše Země srazí s kometou, ale nedokážou si představit, že by skončil kapitalismus.“ Pokud si změnu uspořádání světa dokážeme představit, bude nám chybět už jen krůček, abychom ho opravdu změnili. Je to ale těžké. Cosi v nás i kolem nás, co sám nedokážu přesně definovat, dělá všechno proto, aby nám představivost vzalo.

   Jak byste charakterizoval svůj světový názor?
   Na internetu lze najít několik testů ke zjištění vašeho světového názoru a politického přesvědčení. Jeden z nich, The Political Compass – Test, jsem si nedávno udělal. Podle výsledku tohoto testu jsem liberální levičák. Na „ekonomické stupnici“ testu jsem se umístil výrazně vlevo, na „sociální stupnici“ silně liberálně. Tento výsledek mi lichotí.
   Vím, každý test má chybu. Ale přece jen nám i takovýto test pomáhá najít nezkreslený pohled na sebe samého. Jak už jsem v jedné odpovědi uvedl, myslím si, že mnoho lidí se na sebe dívá falešně, nedokážou sami sebe ve společnosti správně zařadit. Hledí na svět skrze emoce a iluze. A z toho pak například plyne, že mnoho dělníků, zaměstnanců, malých živnostníků, ba i prodavačů v supermarketech se považuje za pravičáky.

   Jaké poznání vám přinesla nová doba?
   „Starou dobu“ jsem poznal jen do svých 17 let, takže moje vzpomínky na ni nemůžou být objektivní. Byla to doba dětství a prvních lásek. Až v nové době jsem zjistil, že náš život je podřízen tvrdému diktátu, darwinismu všedního dne, neustálému boji o místo na slunci, v němž ale na rozdíl od přírody nevítězí vždy ti schopnější, ale intrikáni, ti všeho schopnější. Až v nové době jsem poznal, že lidskou společnost ovládají myšlenkové stereotypy, klišé a kolektivní hloupost – kapitalismus je to nejlepší, co si můžeme přát; socialismus rovná se bída; co Cikán, to zloděj; kdo neskáče, není Čech.
   Z medicíny vím, jak snadné je setrvávat v omylu. Některý lék můžete považovat za účinnější než druhý, nový za účinnější než starý, ale když tyto dva léky opravdu precizně srovnáte, zjistíte, že oba nemocným pomáhají (nepomáhají) stejně. Jsem přesvědčen, že důkladnou analýzou bychom zjistili i to, že nevzdělaní Romové kradou stejně jako nevzdělaní gadžové, že kapitalismus přináší většině lidí chudobu, nebo že popová hvězda má stejný hlas jako žákyně základní umělecké školy.
   Myslím si, že tohle platí bez ohledu na starou či novou dobu.

   O čem právě teď nejvíce přemýšlíte?
   Přemýšlím, že 33 otázek, které jste si na mne nachystal, je opravdu hodně a já nevím, jestli mé odpovědi budou někoho zajímat.

   Bez čeho si nedovedete představit život?
   Bez blízkých lidí, které mám rád.


Na margo

Michael Doubek (nar. 1972) je lekár. Špecializuje sa na leukémiu a transplantácie kostnej drene. Je docentom na Lekárskej faktulte Masarykovej univerzity v Brne.

Vydal viaceré vedecké publikácie, prekladá zo španielčiny. V tomto roku vydal románovu novelu Tvoj deň moja noc. Pravidelne prispieva do týždenníka Obrys-Kmen odkiaľ sme prebrali aj tento rozhovor.


Copyright © 2000—2009 Kontaktná adresa:
Spoločnosť PROMETHEUS
Pod Bánošom 14
974 11 Banská Bystrica
Bankový účet: vo VÚB č. 2373806858 / 0200
Adresa elektronickej pošty:
humanist@pobox.sk